Lenka
Brouka jsem v roce 2011 objevila na inzerátu ve Vrdech, a protože byl skoro za hubičku, tak jsem si ho zhruba po týdnu rozmýšlení přinesla domů doslova v krabici. Na odtahovce přicestoval podvozek s kastlí a zbytek jsme si roztřídili z donesených přepravek. Za vydatné pomoci googlu ho dal víceméně do kupy můj táta, za což mu již dlouhá léta patří a bude patřit můj obdiv a dík.
Protože jsem tehdy studovala a nebylo peněz nazbyt, tak nastala velká otázka, jak poladit lak auta. Byly vyvařeny blatníky, prahy a další drobnosti, takže o malé renovaci původního laku nemohla být řeč. Rodinným brainstormingem se zrodil návrh vzít prostě dočasně brouka válečkem. Udělali jsme nájezd do Obi a nakonec jsme si odnesli několik plechovek Alkytonu, odstín kladívkově zelená. Ve sterilním prostředí našeho obýváku máma celý víkend natírala plechy, kapotu, blatníky a všechno, co bylo potřeba. Větrali jsme to další dva týdny. Jak to tak bývá, když dočasné řešení funguje, není nutné do něj nějak zasahovat, proto brouka ta kladívkově zelená zdobí dodnes. Nakonec se ho podařilo přihlásit a se ctí prošel technickou. Prvním cílem projížďky byla Lysá nad Labem, kde tehdy bydlel Renda (majitel Aduš a Ponorky - kde je mu dnes konec?), a milé autíčko svým odborným okem praktika zhlédl a ještě trochu poladil.
Brouk je z Mexika, rok výroby 1983. Není a nikdy to nebude žádná leštěnka. Je to takový moje punkový milovaný auto, ve kterém jsem se odvezla i na vlastní svatbu.